Jakoby to bylo před týdnem. A přitom už je to rok. Stojím rozespalá v koupelně a koukám se na ten bílý proužek. Podivně se zabarvuje, tak si říkám, že jde asi o vadný kus a už se těším, až se vrátím zpátky do vyhřáté postele. A pak se najednou objevily dvě čárky. Vesmír říká: "Tak jsem pro vás našel duši, která by k vám pasovala."
Často jsem si představovala, jaké to asi bude, až budu mámou. Dva culíky, pruhované punčocháče, malé paže, které mě pevně svírají okolo krku a nepustí. Modré oči po tátovi, dlouhé prsty po mámě a úsměv, ze kterého se mi budou podlamovat kolena, a budu mít pocit, že přesně takhle se usmívají andělé. Realita je přesně taková, a přesto jiná.
Být mámou, to je velká věc. Hluboká lidská zkušenost. Ten nejtěžší úkol, který vám život připravil. Být mámou, to je dobrovolně se vzdát kousku svého srdce a vložit ho do jiného těla. Být mámou, to je opatrovat duši v těle, které vzniklo z velké lásky. Je to ryzí podoba lásky, která nežádá nic víc než být. Ráno, když si tělo odpočalo a chce objevovat to, co my už dávno známe, i v noci, když žádá o další objetí.
Být mámou, to je zas a znovu vstát, i když už máte pocit, že nemůžete. Utěšovat rozbouřené moře v očích. Nabírat novou sílu pod proudem horké sprchy. Štěrkat až do zbláznění hračkou, pozorovat přitom soustředěné oči a krást sílu z náznaků úsměvu. Držet pevně v náruči a utěšovat třesoucí se tělo. Utírat vlastní slzy ve chvíli, kdy vás nikdo nevidí, a pak se znovu smát. Být mámou, to je překonat fakt, že život s dítětem je docela jiný, než jak jste si ho představovaly.
Život s dítětem je opravdový. Syrový. Umí pořádně zacloumat s vámi samotnými i se vztahy s lidmi, které milujete. Ale jedno vím jistě. Je to pravděpodobně to nejlepší, co vás kdy potká.
