Půlnoc. Kontrakce pokračují. Bolí to. Moc. Budím tvého tátu a říkám, že si půjdu napustit vanu. Zvedá se, míří do koupelny a ptá se mě, jestli chci i pěnu. Chci. Ležím ve vodě a hladím si břicho. Už budeš brzy s námi. Vůbec to nechápu. Pocit, který nelze vyjádřit slovy.
Tři hodiny ráno. Volám naší porodní asistentce. Blíží se to, říká. Pokračujte v tom, co děláte, děláte to výborně. Povzbuzení mě zažene do postele a dokážu usnout. Odpočíváš se mnou, víš, že budeme obě potřebovat sílu.
Osm hodin ráno. Další telefonát. Už je čas, říká porodní asistentka. Až se příště vrátím domů, už nebudeme dva, ale tři. Prohlížím si byt, ve kterém se zanedlouho bude rozléhat tvůj pláč a na skleněných tabulích oken se bude rosit láska. Na některé věci se nedá připravit.
Deset hodin ráno. Všechno jde podle plánu, říká asistentka. Sedíme v šeru v porodnické koupelně a posloucháme, jak ti bije srdce. Stoupající kopce na monitoru jsou předzvěstí další kontrakce. Chytám tvého tátu za ruku. Je neskutečný a já jsem s každým dalším bolestným výběžkem ráda, že zrovna on je tady. Že zrovna on je tvým tatínkem. Máš velké štěstí, víš to?
Tři hodiny odpoledne. Pohupuju se na míči v nemocničním pokoji. Tvůj táta mě zezadu objímá při každé kontrakci. Přichází co pět minut a bolí to tak, že to nejde popsat. V mezičase se díváme na televizi. Na pár minut přijít na jiné myšlenky, pozorovat žluté kreslené postavičky a pak se zas a znovu vrátit do reality dne, že už se blížíš k nám. Je to velká věc. Nádech, výdech. Už to bude za tebou, říká konejšivě tvůj tatínek. Věřím mu. Dýchám a bolest ustává.
Šest hodin večer. Ležím v teplé vaně. Přítmí, éterické oleje, tvůj táta vedle mě. Dává mi napít. Trpělivě drží za ruku. Dýchá se mnou a já vím, že ho to bolí možná ještě více než mě. Nepopsatelný pocit vděčnosti, že ho mám, který sílí každým dalším stahem. Prostě je tu. Pro mě a pro tebe. Pravá láska.
Osm hodin večer. Ještě pět kontrakcí a půjdeme na sál, říká porodní asistentka. V hlavě mi běží, že to už nemohu zvládnout. Mámy prý přežijí všechno. Myslím na tebe a vím, že musím být silná už jen kvůli tobě. Ty to máš daleko těžší a jsi přitom tak maličká.
Devět hodin večer. Jsme na sále. Pláču. Už nechci. Tvůj tatínek mě trpělivě povzbuzuje, že to přece nemůžu vzdát. Už jsi blízko. Už jen párkrát zatlačit a bude to. Dosud nepoznaná bolest a já vůbec nechápu, jak se tohle dá přežít. Cítím se vyčerpaná.
Devět hodin večer. Devatenáct minut. A pak jsi vyklouzla. Dřepím nad podložkou a tvůj táta mě objímá zezadu. Vůbec to nechápu. Nacházím se v jiné realitě, kde čas neexistuje. Jsi tady. Po všech těch měsících v mém břiše, po vší té bolesti, která se mi vryla za nehty, jsi prostě tady. Choulíš se v mé náruči a já už teď vím, že všechno, co jsem prožila, stálo za to. A že bych to kvůli tobě klidně prožila ještě jednou, dvakrát, tisíckrát.
