Vzpomínám si, když jsme si tě s tvým tatínkem představovali. Sedíš ve své jídelní židličce, pomáháš mi zdobit perníčky nebo ujídáš právě upečený koláč a tvoje vlásky jsou stažené do dvou nedbale udělaných copánků. Vždyť víš, že mamince to nejde, ty účesy. Ozvou se klíče v zámku a tvoje oči se rozzáří, protože víš, co přijde. Už běžíš nejistými kroky směrem k domovním dveřím, kde je táta. Vezme tě do náruče a ty se přitiskneš svou malou tvářičkou na jeho hrudník. Dá ti pusu do vlasů, těch blonďatých, které máš po něm.
Uběhlo téměř sedm let od chvíle, kdy mi dal tvůj táta první pusu. Svírám mu ruku a jdeme březnovým městem, slunce se opírá o budovy a já tuším, že se nám možná už o pár metrů dál a o pár minut později změní život. Když vstupuju do ordinace, usedám do křesla, za dvojitými okny vidím, jak v korunách stromů prosvítají sluneční paprsky. Myslím na to, jak hezký den dnes je. A pak se na chvíli zastaví čas a já uslyším tvoje srdce. V tu chvíli bilo i za mě, protože mně došel dech.
Duše si prý vybírají, ke komu půjdou. Občas, když jdu po ulici a zase vidím ty paprsky, jak prosvítají v korunách stromů, nebo se dívám, jak rosteš v břiše, choulí se mi v očích slzy, že sis vybrala zrovna nás. To štěstí, které teď neváží ani půl kila, mě svou silou snad převálcuje. Život je s každým tvým kopnutím do slabin lepší. Dává mu smysl.
Najednou zjišťuju, že láska má netušené rozměry, o kterých jsem vůbec nevěděla. I když jsem tě ještě neviděla, už teď tě miluju a vsadím se, že tvůj tatínek stejně tak. Možná, že ještě neumím ty krásné copánky, vždyť víš, ale pro tebe se je naučím. Abys jednou mohla běžet tátovi do náruče, přitisknout svou malou tvářičku na jeho hrudník a nechat si dát pusu do vlasů. A vůbec nevadí, že budou třeba hnědé po mně.
Uběhlo téměř sedm let od chvíle, kdy mi dal tvůj táta první pusu. Svírám mu ruku a jdeme březnovým městem, slunce se opírá o budovy a já tuším, že se nám možná už o pár metrů dál a o pár minut později změní život. Když vstupuju do ordinace, usedám do křesla, za dvojitými okny vidím, jak v korunách stromů prosvítají sluneční paprsky. Myslím na to, jak hezký den dnes je. A pak se na chvíli zastaví čas a já uslyším tvoje srdce. V tu chvíli bilo i za mě, protože mně došel dech.
Duše si prý vybírají, ke komu půjdou. Občas, když jdu po ulici a zase vidím ty paprsky, jak prosvítají v korunách stromů, nebo se dívám, jak rosteš v břiše, choulí se mi v očích slzy, že sis vybrala zrovna nás. To štěstí, které teď neváží ani půl kila, mě svou silou snad převálcuje. Život je s každým tvým kopnutím do slabin lepší. Dává mu smysl.
Najednou zjišťuju, že láska má netušené rozměry, o kterých jsem vůbec nevěděla. I když jsem tě ještě neviděla, už teď tě miluju a vsadím se, že tvůj tatínek stejně tak. Možná, že ještě neumím ty krásné copánky, vždyť víš, ale pro tebe se je naučím. Abys jednou mohla běžet tátovi do náruče, přitisknout svou malou tvářičku na jeho hrudník a nechat si dát pusu do vlasů. A vůbec nevadí, že budou třeba hnědé po mně.
