Jsem čekací typ. Vždycky jsem si myslela, že až se v mém životě stane něco převratného, chápejte, něco, co bude znít i vypadat osudově, tak se můj život změní alespoň tak o sto padesát procent a všechno bude prostě nádherné. My čekatelé máme tu výhodu, že vždycky je na co čekat. Na střední školu. Na to, až si najdeme brigádu a začneme vydělávat své první peníze. Až začneme chodit na vysokou. Až začneme pracovat. Až najdeme svou velkou lásku, která se pro nás narodila, a přestěhujeme se spolu do prvního bytu. Až procestujeme spolu svět. Až otěhotním a on mi bude líbat břicho a říkat mu: Ahoj, mám tě moc rád. Až postavíme dům. A zasadíme u toho strom. Až zařídíme dům a upečeme první koláč. Až pojedeme na společnou dovolenou s dětmi do Chorvatska.
Čekat se dá na všechno. A pořád. Otázkou je, jestli se doopravdy dočkáme toho, co by tedy mělo zákonitě přijít. A co by vlastně mělo přijít? A má se u toho pohnout zem v základech? Nebo spadnout obraz?
Já to tedy řeknu narovinu, nikdy jsem se ničeho nedočkala. Jako té velké změny, se kterou by přišlo zemětřesení, a život by se otočil o hroznou spoustu stupňů. A už jsem pochopila proč. Protože jsem čekala, že tu změnu vyvolá něco jiného, než já sama. Okolní vlivy. Pomíjivé věci.
Někde jsem četla, že jsme to, čím chceme být. V tu chvíli jsem si řekla: No jo, to se řekne, ale já chci být milá a zábavná a umět tohle a tamto a vlastně ještě dalších pět různých činností. Mít šatnu, kde bude plno krásných věcí, kabelek a tak. Chci vydělat tolik peněz, abych mohla svému muži koupit motorku. A dětem poníka.
A pak jsem pochopila, že se vlastně všechno může stát skutečností. Že všechna přání jsou reálná, když v ně věříme doopravdy a ne jen v tom svém vysněném scénáři, o kterém si myslíme, že je tak bláznivý, že ho nikdy nikdo nenatočí.
Přeji vám, ať konečně začnete dělat to, o čem dlouho sníte.
A ať ten film, který žijete, má sakra vysoké hodnocení!
