Láska vás nespasí. Láska není všemocná. Může vás posunout vysoko, moc vysoko. Do výšin, ve kterých padáte závratí. Kdy vrávoráte a máte pocit, že každou chvíli spadnete do měkých peřin a rozplynete se.
Ale na život jste sami. Na svůj soukromý život, kdy jste jen vy a vaše myšlenky. Tam nezastane nikdo jiný místo. Jen vy. Nejste-li šťastní sami se sebou, nikdy nemůžete být šťastní naplno. I kdyby jste měli nejšťastnější vztah s tím nejlepším mužem, který může po světě chodit.
Vím o tom své. Dlouho jsem byla šťastná. Jen ve chvílích, kdy jsem ho držela za ruku, kdy jsme se shazovali z postele a smáli jsme se tak moc, až nás bolela břicha. Jenže pak, když jsem byla najednou sama. Těch pár dní v týdnu mi přišlo, že můj život nemá moc velký smysl, řád nebo tak něco. Umocnilo to také setkávání s přáteli, kteří mi povídali o svých životech a já dlouho, předlouho mlčela, protože jsem neměla co říct. Protože mé dny splývaly do jedné šmouhy, která snadno vznikne, když otřete slzy zpod očí natřených řasenkou. Můj život byl tak prázdný. A vlastně jsem nebyla spokojená. Dlouho jsem žila jen život partnerský a na sebe trochu zapomínala. Byla jsem skvělá přítelkyně, ale kamarádka sama pro sebe asi ne.
V tomhle směru byl (a stále je) březen pro mě hrozně dlouhý. Mám pocit, že se v něm událo tolik věcí, které člověk mnohdy ani za rok nestihne. Konečně jsem pochopila, že život není o čekání na to, až něco přijde. Že štěstí nepřijde ve chvíli, kdy dopnete kalhoty, které máte schované ve skříni už strašně dlouho. Štěstí ani samo nespadne z nebe, nepřiprší ani se neprotáhne paprsky až k vám do kapsy. Štěstí musíte najít v sobě. A začít ho pěstovat. Jenom vy jste jeho strůjcem a jedině na vás záleží, jaký život si dopřejete.
Po dlouhé době můžu říct, že jsem opravdu šťastná. Že mi nic nechybí, i když moje peněženka zeje prázdnotou a na břiše se nerýsuje pekáč buchet.
Doufám, že i vy najdete své štěstí. V sobě.
Hezký začátek týdne
