 | |
| via weheartit.com |
Jsem z těch, co pro lásku žijí. Co nosí v batůžcích modré z nebe a v náruči čerstvé sušenky. Pro jeden úsměv. Jeho.
Jsem z těch, kteří umřít hned teď, umřeli by šťastní. Že mohli poznat toho, kdo se pro ně narodil. Toho, kdo je dokáže udělat šťastnými svou přítomností. Jedinou pusou do vlasů. Toho pravého.
Kdysi jsem četla, že zamilovanost je jen dočasný stav. Že končí po několika měsících nebo tak nějak. Jsem s božským dva roky. Mám pocit, že jich je nejméně dvacet a nikdy jsem nebyla více šťastná. Jsem zamilovaná víc než před dvěma lety. Víc, než kdykoliv jindy. Je přesně tím, co potřebuji. Co chci. Co jsem hledala. Je to jako když si nakreslíte na list papíru pastelkami prince na bílém koni a on v té změti malovánek, které Vaše maminka pyšně uschovala do šuplíku, za pár let oživne.
Proč tento sálodlouhý úvod o lásce? Dneska jedna kamarádka říkala, že přece není otrok chlapa. Aby mu prala. A žehlila. Se svým přítelem jsou asi tak dvojnásobnou dobu, než já s božským. A je mladší o dobré tři roky než já. Zhodnoťte sami, nakolik je tento názor ovlivněn dlouhou dobou vztahu, a nakolik mládím. Já můžu zhodnotit jedině to, že jejího přítele, který stál dobrých patnáct centimetrů od ní, mi bylo v tu chvíli líto. Pan božský, který se u tohoto rozhovoru taky vyskytoval, byl možná v duchu moc rád za to, že všechny ženy nejsou stejné.
Neshoduji se s ní totiž. Já asi nejsem ten správný typ ženy do dnešní doby. Která je soběstačná, nezávislá a má svůj vlastní život, jenž přece nebude nikterak podřizovat svému muži. Setkávám se s tím častokrát. Já jsem ten typ, co uvaří oběd. Vyžehlí tričko a umyje záda. Rád. Nejsem otrok. Nejsem blbá. A nenechám si na hlavu... chápete co. Božský nemá nade mnou navrch. Božský není despota, který nemít teplou večeři, vyhodil by sváteční servis z nejvyšší poličky na zem. Se slovy: "Dobře Ti tak, náno blbá!"
Prostě mi přijde, že pokud se dva mají rádi -doopravdy rádi- tak neřeší, nakolik otrocké je vyprat zapatlané rifle. Nebo vstát dřív a usmažit palačinky k snídani.
Možná ale žiju v pohádce.
A pokud jo, tak autore - díky! Andersen s Němcovou se mohou jít v tom případě potupně zahrabat.
