Subjektivně nemám moc důvodů, proč být šťastná.
Nepovedená zkouška. Ta, o které jsem nepochybovala. Ta, kterou jsem podle sebe zvládla asi nejlépe ze všech zkoušek, které jsem v životě dělala. Nula bodů. Jakoby mě někdo polil studenou vodou.
Džíny, do kterých se mé boky poslušně vejdou, se trhají. Oboje. Ještě chvilka a budu asi chodit nahá. A na ty čtvery, které se příliš neshodly s mými stehny, se můžu s omrzlýma nohama jen tak koukat.
Milion úkolů, které čekají v koutě na svou první a druhou a stopatnáctou příležitost.
Velká šance, že titul se opozdí o rok. Zcela beze srandy. Zcela vážně.
Subjektivně to stojí za prd.
Objektivně si nemám na co stěžovat.
Jsem zdravá.
Mám rodinu.
Mám muže, ve kterého jsem ani nedoufala.
Mám lásku. Mám štěstí.
Mám to, co nemají miliony lidí na zemi. Co jíst. Co pít. Kde spát a žít.
Mohu si zajít koupit láhev s Coca-colou, když na to přijde.
Mohu si umýt ruce třeba patnáctkrát denně, když na to přijde.
Mohu chodit do školy a vzdělávat se. S tužkou i sešity v ruce.
Ne, nemám důvod být nešťastná.
Jsem šťastná.
To je moje cesta.
