Do půlnoci chybí půlhodina. Čistím si zuby a dívám se skrze žaluzie na zasněženou ulici, kterou osvětluje pouliční lampa. Slyším, jak mi pod nohama křupe sníh, i když jsem tady a ne tam. Stopy, které do rána už nikdo nenajde. Stopy, které existují jen v mé mysli. Přemýšlím o slovech, které právě teď píšu. A o roce 2019, který právě začal.
Letos to bylo asi poprvé po mnoha, mnoha letech. Poprvé, kdy jsem si na přelomu roku sama sobě nedávala slib, že až se v tom novém roce probudím, musí to být jiné. Musím být jiná. Lepší. Rok co rok, ať už jsem byla s kýmkoliv a kdekoliv, vždycky to přání bylo stejné. Něco musím změnit. Taková už přece dál být nemůžu.
Ale letos ne. Letos jsem těsně po půlnoci usínala vedle něj a srdcem se mi rozléval teplý klid.
A až teď, když si čistím zuby a dívám se skrze žaluzie na zasněženou ulici, mi došlo, jak velký dar jsem si tímto dala. Přijala jsem sebe samu, i když nejsem zdaleka dokonalá. Dovolila jsem se milovat, i když nejsem schopna dostát všem očekáváním, která na sebe mám. Já vždycky chtěla být nejlepší. Napříč vším. Sbírat ocenění, hvězdičky a bezvýznamné plusové body snad proto, abych si sebe samotné mohla jako člověka vážit.
Teď to tak není. Po dlouhé době přijímám nový rok, nový den v měsíci, nové pondělí jako den, kdy můžu prožít něco pěkného a třeba se něčemu naučit. A ne jako den, kdy konečně musím něco změnit, aby mě měl někdo rád.
Je to obrovská úleva!
Mám spoustu špatných vlastností. Jsem zbrklá, nepořádná, neumím dotahovat věci do konce, chodím pozdě spát a mám věčně ušpiněné triko. Neumím moc dobře vařit, koláč často připeču a co můžu, to zkrátka poseru. Třeba to linecké cukroví. A tisíc dalších věcí. Co vám budu povídat. Ale takhle je to v pořádku. I když to není dokonalé.
Zdroj fotografie: pexels.com
