Víc už nepotřebuji

Zdroj: pexels.com

Sedím na našem malinovém gauči a vedle mě leží naše malá holčička pod hrazdičkou. Plácá do hraček, tu a tam zavýskne, a když se k ní nakloním, přistane mým směrem ten nejsladší úsměv na světě, který okamžitě rozpouští všechnu nastřádanou únavu.

Když jsem si představovala, jak budou jednou vypadat Vánoce ve třech, vypadalo to docela jinak. Několik druhů vánočního cukroví vystřídaly vánoční rohlíčky od maminek a neslepená linecká kolečka. K tomu jsem se už nedostala. Opodál, na jídelním stole, odpočívají perníčky. Neozdobené a o trochu víc tvrdé, než by mohly být. Po bytě se nám válí několik zbytečných krabic, okna jsou neumytá od jara a teď se nám suší prádlo v sušičce, abychom měli příští týden co nosit, až pojedeme za rodinou. Kdybych neměla tak báječného muže, který včera udělal bramborový salát a obalil řízky, asi bych ještě teď čekala, až mi vystydnou brambory. Zkrátka všechno je naruby a do kouzelné vánoční atmosféry je naše domácnost na míle vzdálená.

A víte co? I když nemáme několik druhů vánočního cukroví. I když se nám válí po bytě několik zbytečných krabic a deska mého pracovního stolu pod nánosem zbytečností téměř není vidět. I když mě ještě čeká vyprat jednu pračku s tmavým prádlem. I když prach za postelí mi pomalu nedá spát a konferenční stůl má kolečka od hrnečků. Přesto bych tyto Vánoce vlastně nevyměnila za nic na světě. Mám totiž vše, co jsem si vždy přála.

Mám milujícího manžela, který mi obětavě a bez řečí pomáhá daleko víc, než by musel. Ráno mě nechal vyspat a uvařil polévku. Máme rodinu, která nás miluje a je připravena nám kdykoliv pomoci, i když nás dělí stovky kilometrů. Jsme zdraví. Máme co jíst. Kam zalehnout. Co si obléct. Máme jeden druhého. A naši malou holčičku, která nás učí, že to nejcennější nikdy pod stromečkem nenajdete. Mám všechno. Víc už nepotřebuji.