Přesně za půl roku bude svatba. A proto jsem se rozhodla, že od této chvíle si každý týden přečtete něco zajímavého z plánování našeho velkého dne. Můžete to prožívat se mnou. Můžete se mnou zavzpomínat na vaše plánování. A můžete se ode mě třeba i inspirovat. Jednou.
Začnu tím nejdůležitějším. Ne místem. Ne datem. Ale jím. Mužem, který ze mě udělá svou ženu. Který mi dovolil být součástí jeho života napořád. Který mi ukázal, že láska je vlastně hrozně jednoduchá. A že když "to" tam je, poznáte to. Nemusíte váhat. Ač nevyřčené, tak přesto zřejmé.
"Štěstí se nedá popsat. Štěstí se dá jen prožít."
Jsou lidé, kteří vám zůstanou v srdci, i když se spolu léta nevídáte. Osudoví přátelé, nezapomenutelné lásky a princové, které jen pro vás vystřihli z pohádkové knihy. On byl jedním z nich. Po letech odloučení, jiných životů s jinými lidmi, jsme se najednou spojili a bylo to jako tehdy. Všechno to najednou dávalo smysl. Všechno se zdálo být tak přirozené, tak jasné. Zapadlo to do sebe jako poslední díl puzzle, který marně hledáte ztracený pod gaučem. Obraz byl najednou celý.
"Myslím si, že se všichni rodíme s dírou v srdci a pak hledáme osobu,
která ji dokáže vyplnit." - Stephen King
která ji dokáže vyplnit." - Stephen King
Za měsíc spolu budeme šest let. Za měsíc to bude rok, kdy se rozhodl přemluvit lidi na ulici, aby mi v den výročí dávali tulipány a přáli mi hezký den. Kdy se rozhodl zapálit přes sto svíček a oprášit prsten, který měsíce skrýval v autolékárničce. Vyznačil růžovým zvýrazňovačem v Seifertově básnické sbírce písmenka na straně našeho výročí. A poklekl.
Takhle se prožívá štěstí. To opravdové štěstí. Není na to třeba velkých slov. Ale gesta, pohledy a to vnitřní chvění, které vám jasně zodpoví na otázku "Poznám, že je to ten pravý?"
Poznáte.
