Milí přátelé, je tu předvečer Štědrého dne. Tento týden byl náročný. Smutný. Také smířlivý. A pokorný. Tři dny státního smutku, které se dotýkaly mnohých z nás, Čechů, by teď měly následovat ty nejkrásnější a nejšťastnější svátky roku. O Vánocích se to přece říká, viďte? A místo těšení ve mně zůstává jakýsi pocit prázdna. Vanilkové rohlíčky ztrácí na svém charisma. Protentokrát. I bramborový salát chutná jinak.
Moc se vám omlouvám, že jsem tu nedávala inspirativní články. O vánočních dárcích. Jmenovkách. Slibovala jsem to. Snad to pochopíte a nebudete se na mě zlobit. Určitě i tak máte své dárky krásně zabalené. A udělají radost vašim blízkým, protože byly vybrány z lásky. Nebo třeba vyrobeny. Tímhle bych moc chtěla poděkovat Jibbi, která mi poslala na e-mail nádherné fotky svých ručně dělaných hrnečků. Moc mě dojaly a daly mi víru v to, co dělám. Že to není zbytečné. Že to má smysl. Že stojí za to pokračovat.
Chtěla bych vám popřát do zítřejšího dne a do celého období svátků hodně klidu a míru. Děkujte Bohu (nebo v koho věříte) za to, co máte a neberte věci jako samozřejmost. I to, co se zdá být zdánlivě všední, je velkým darem. Zastavte se na chvíli, usmějte se a řekněte si, že se vlastně máte moc hezky. Protože věřím, že je tomu tak.
