 |
| by weheartit.com |
Jsem lítostivý člověk. Rozesmutní mě cokoliv. Slova, pohled. Bolestný úsměv. Někdy cítím, jak se mi hrnou do očí slzy, to se pak snažím rychle, přerychle mrkat, aby se schovaly dovnitř, aby se nerozkutálely po tvářích jako skleněné kuličky…
Často tyhle pocity zažívám ve chvílích, kdy si bezstarostně jdu po ulici a vidím třeba dědouška, s tak prázdným pohledem, jak se pomalu shrbeně šourá s holí a pár metrů je pro něj osobním vítězstvím. Nebo když jiný pán venčí svého pejska a ruky se mu už tak třesou, že máte chuť je vzít do vašich a společnými silami ukočírovat vodítko. A slabým hlasem volá na pejska, který se několik metrů před ním vesele skotačí a neslyší svého páníčka.
Jednou jedna babička šla tak pomalu přes přechod, nesla sebou tašku s nákupem a řidiči troubili – „Proboha, pospěš si, bábo jedna, nemám čas tu stát celý den, sakra!“ Nic nezmohla, ten smutný výraz se ji v očích prohloubil a snažila se přidat do kroku, ale nešlo to.
Kdo kdy vymyslel, že je stáří krásné… je mi smutno, jen co to píšu. Že je spoustu opuštěných lidí v domovech důchodců, kteří se neradují z návštěvy svých blízkých, které nezjihnou při pohledu na šikovné vnoučky. Kteří koukají v noci do tmavých koutů pokojů a nemohou usnout.
Ani nevím, co tímto chci říct. Snad jen - až potkáte tu starou paní, která marně vkládá zbytky svých sil, aby otevřela těžké dveře na poštu, pomožte ji. Usmějte se. To vás přece nic nestojí.
