Omlouvám se za pauzu. Znáte to. Třicet záznamů v diáři co splnit. Dvacet deadlinů. Propadlých. Popochopitelně. Dvěstě třicet tři chutí raději lelkovat, než napsat pár řádků. A žádná výčitka. Sakra, kde to jsme?
Za tu dobu, co jsem nepřispěla ani jedním písmenem z klávesnice, se toho zase stihlo. Strávili jsme s nejmilovanějším víkend v hotelu, který jsme měli jen pro sebe. Stejně tak i restauraci. Psí počasí nevyhnalo na výlety ani lidi. Asi nejsme lidi! Koukání za pětikačku na vyhlídce a pojídání domácích sušenek. Dlouhé povídání do noci, nekrásnější úsměv, který byl věnován jen a pouze mi a sto vzdechů v duchu "Ach můj Bože, za co si ho zasloužím?"
Cestou zpět mi zastavil u drogerie a vybírali jsme spolu kartáčky. Víte, on se na to vždycky tak nevěřícně dívá a říká něco jako Pro-bo-ha!, že se musím usmívat i teď, když Vám to tu píšu. Je to asi roztomilé mít holku, která se raduje z barevných kartáčků, sady ještě barevnějších fixek a nedá dopustit na všechno, co připomíná duhu.
Někdy je totiž moc prima vypadnout z šedi dnů alespoň ve chvíli, kdy si čistíte zuby růžovým kartáčkem... a to mi věřte!
