Je noc. Její malé ručičky hledají ve tmě moji tvář. Našly. Cítím v konečcích prstů úlevu. Všechno je v pořádku. Máma je tady. Po tváři se jí rozlije pokojný výraz. Sleduju ji v odraze světel, které se linou zpod žaluzií. A vůbec nechápu, že ta holčička je moje. Že si vybrala zrovna mě. Tak takhle že vypadá ta mateřská láska?
Pak mě kopneš. Jen tak slaboučce se protáhneš. Neubráním se slzám dojetí. Kutálí se mi po tváři a třese se mi brada. Potichounku polykám to nekonečné moře emocí a teď jsem to já, kdo hledá tu malou ručičku pod peřinou, aby ji stiskl a přesvědčil se, že opravdu je skutečná. Jsem máma. Její. A taky tvoje.
A i když jsme se vlastně ještě nikdy neviděly, už dávno se známe. Vím to. Nepřišla jsi náhodou. A mé srdce je tebe plné. Dlouhou jsem se bála, že nikoho nebudu milovat tak jako tvou sestřičku. Že tu lásku nemůže nic překonat, jak je silná a ochromující. Vidíš, a přišlo to úplně samo. Mateřská láska je nekonečná. Nemá bod maxima. Prostě je. Někdy mě tak pohltí, až zapomenu dýchat a jen přemýšlím, kolik toho srdce ještě snese, aby neprasklo.
Vlastně nevím, jaký je tvůj úkol a co nás přijdeš naučit. Ani nevím, jestli budeš mít tak bílé vlásky jako tvoje sestřička a tak modré oči jako tvůj tatínek. Na tohle ještě neznám odpověď. Ale věř mi, jsi tu správně.
Tak brzy na viděnou.
Tvoje máma
