Člověk je na začátku vždy pln plánů. Počátky nových semestrů jsou znamením poctivosti a nezdolné víry v sama sebe, v lepší zítřky. Že tentokrát už nebudeme místo přednášky chodit na latté. Nebo utíkat na vlak tak rychle, že se prupisky rozsypou až na dno kabelky. Začátky nových vztahů jsou obklopeny ideály, že chyby, které jsme dělali dříve, upadnou do zapomnění. Plníme bez mrknutí přání těm nádherným očím, které se na nás upřeně dívají. Samovolně, bez jakékoliv zmínky potíží. Nový rok je pro tyto plány typický. Píšeme do notýsků tajné sny, abychom je pokradmu na konci ledna zaškrtali do nevyluštitelné změti.
Když jsem začala psát tento blog, žádné takové představy jsem neměla. Stovkám sledovatelů bych asi neměla co nabídnout. K odívání nemám tak vřelý vztah, jako fashion bloggeři. Kosmetiku kupuju podle obalu, což zavání jistou nezkušeností. Lakovat nehty si umím asi jako vaše pětiletá sestra, která si teď někde potají zkouší máminy lodičky. A s focením to taky není na výstavní sítě a ochromení užasem. Takže v konečném důsledku - o čem psát, aby to nepřipomínalo deník usoužené holky? Tak jsem si řekla - nabídnu sebe. To co mám ráda. To co mě těší. To co mi přináší radost.
Jakoby to bylo včera. Rozpomínám si na to, kdy jsem si pokoutně v mysli říkala, že budu-li mít deset sledujících, pyšně ukážu svému muži, že mě lidé čtou! (Ještě teď mi znějí v uších jeho slova na to, že si pořídím nový blog. Zase?!) Neměla jsem ambice dokazovat něco víc. Stát se slavnou. Stát se modlou. Musím se usmívat, když si to jen představím. Chtěla jsem si jen vytvořit vlastní obýváček s pohodlným gaučem. S podtáckem, na kterém budou ručně malované hrnečky s tím nejlepším čajem. A čokoládové sušenky, které se budou rozplývat na jazyku a každý, kdo přijde na návštěvu, bude toužit po receptu. Místo televize by byl uprostřed velký stůl a na něm spoustu barevných papírů. Lepidel. Pastelek a fixů. Nápadů. A krásných fotek. Všichni přítomní by navzájem hodnotili, jak krásně vystřihli srdíčka a nalepovali by je na papírová přání svým nejbližším.
Jsem ráda, že je najednou v obýváčku plno. Že jsme společně vybrali záclony a nové polštářky. Že jste mi přinesli nové druhy sušenek a sypaný čaj. Že tvoříte tuto přátelskou atmosféru, díky níž se mohu položit na pohovku, kterou halí potah s obrovskými květy růží a říct si - máme se tu fakt prima!
A to tedy máme. Děkuji Vám za to!
